Vandr Roverky – dětský čundr 2019 ( 31.08.- 01.09.2019 )

30.08.2019:

Konečně po 4 letech nám vyšel návrat do Roverek, na který jsem se osobně hodně těšil a proč to nepřiznat, zdelší lokalita je prostě magický kraj, který nepřitahuje jen nás, ale i trampy široko daleko.

Všechno to začalo v pátek brzo ráno, vstávaní v brzkou ranní hodinu, nic moc, no ale jede se a tak mi to ani moc nevadí. Sednu do autobusu, zavřu oči a myšlenkami už jsem na vandru a přemýšlím, jaká pěkná místa zase poznáme a jestli tam dáme řeč s někým jako minule.

Práce uteče velmi rychle a po půl třetí jsem na odchodu. Ještě rychle skáknu na sečuánskou kuchyni k vietnamcoj a tak nějak na čas jdu na nádraží. V Pointu kupuju po dvou chlazených pívech do vlaku a očekávám svůj vlak, kterým je ostravské Écéčko. Přijelo s pár minutami zpoždění, ale v limitu což se bohužel nedalo říct o vlaku zpět ( o tom později ). Tak nějak tradičně stojím po celodenním sezením za PC v posledním vagonu a pozoruju koridor za mnou, kterým se co chvíli míhají vlaky a vypadá to v odpolední špičce na hraně únosnosti. Jedna plechovka do mě zasyčí hned po rozjezdu a druhá netrpělivě čeká v báglu na svou příležitost. Po hodince a něco vyskakuji na perón na nádraží v Pardubicích a páč mám půl hodinky času, mé kroky míří do místního minipivovaru Bahno v prostorách haly na jedno orosené. Z nabídky vybírám  ,, PALE  ALE “ a je to krásně hořký zážitek. Klukům by asi nejelo, ti jsou na ,, Pilsnery “, ale já to mám v celku rád. V odpoledním horku nastupuji do rychlíku na Hradec a ten se rychle zaplní, takže si říkám, že je štěstí, že příští zastávku vystupuji. Vedle mě sedne mamina ve středním věku a pomalu začínáme nenuceně konverzovat, jak už to tak bývá ku podivu mě svěřuje docela intimní informace jako o své váze a tak, já čumím, přikyvuji a poslouchám. Cesta uteče co by dup a je tu Hradec Králové. Vystupuji, všichni cestující také, dále je cesta NAD (náhradní autobusovou dopravou) a zástup lidí se šine kolem budovy a já jdu pomalu do haly, kde mám sraz s pardem Mírou a jeho synkem Lukym. Nikde je nevidím, tak zajdu do Trafiky pro doutníčky. Chci vanilkové a mírně zmatené slečna mi dává vobyč. No co už. V tom volá Míra a dáme jako vždy sraz u Lidlu, což se hodí páč nemám žádný proviant. Zapadnu do Lidlu a klasika, chleba, něco k tomu, paštiky, tatranky a samo že buřty. Pak si vzpomenu, že nemám rum a začíná úvaha co vzít místo něj, nabídka lihovin je tady bídná. Naštěstí první regál co jsou týdenní akce a moment, co to máme!!,  RUM LEGIONÁŘ, no neber to, zvlášť když se tváří jako kopča Republiky. Šup tam s ním a ještě letní spacák v akci ten se hodí taky. U pokladny trošku zmatky, evidentně, zmatená pokladní na brigádě a za mnou viditelně naštvání zákaznici co je zdržuji. No ale dopadlo to dobře, vyjdu před obchod a Míra s Lukym jsou tady. Chlubím se nákupem a nákup hbitě přemístíme do auta, ať můžeme co nejdřív vyrazit. Čeká nás cesta přes dvě hodiny autem a Míra předvádí svůj vůz s kosočtvercem na přídi a žene ho rychlým tempem na sever. Lukáš v autě ani nespal, jen poslouchal o čem my dva žvaníme. Probrali jsme toho ,, hafec “, auta, práce, rodina no prstě mišmaš a taky ,, zdrbli “ Martina že se ani neozval a nedal vědět, zda hodlá ještě někdy přijet na vandr. Zvlášť Míra ho nešetřil a není se co divit, když kamarádům nestojíte za to ani řádku neodepsat na naše stránky.  Jeli jsme po dálnici a mířili přes ,, město aut“ a Bezděz furt na sever. Začalo se stmívat a pard Marth už byl hodně netrpělivej. Psal kde jsme a že přijel Mírův brácha Mario z holkama. Vyměnili jsme pár SMSek a kousek po osmé parkujeme auto přímo na Skalce, což je záchytné místo pro vandry po Roverkách. No teda!!, všude samé auto, až jsem si říkal, kurňa to bude lidí. A bylo. Takže výstup z auta, ustrojenost do košil s domovenkou ať mezi trampy neděláme ostudu a hurá za zbytkem bandy. První na čem spočinul můj zrak bylo,  hergot tu je trempů a lidí v zeleném, to se jinde snad už nevidí. No takže jsme sedli, zalomili palce a vydáme se do stánku za Ivčou pro píva a nějaký ty kofoly pro děti.  Žízeň si už dávno vybrala svou daň a my se těšili na Svijánky jako prase na drbání. Při čekání na pivka se dostavili i dvě dívčiny ve vandráckém a v nich jednu poznávám   ,,Kate “ vod Mastných vlasů a tak ji zdravím a dáváme řeč, druhá je mi povědomá ale furt si nemůžu vzpomenout na jméno. No ale o ní později. Jdeme si sednout a kecáme, pijeme pivka, děti si hrají se svítícími tyčinkami, pozorujeme cvrkot kolem a je nám moc dobře. Lidí v zeleném průběžně přicházejí a odcházejí a my furt nevěříme kde to jsme, páč tohle se mám zde stalo naposledy před čtyřma rokama. Padá tma a tak si jdu přelít RUM  do placatek a Mario mi zdatně pomáhá, teda né z konzumací ale přelitím. Je nám fajn, plánujeme kde přespíme, kam zítra a co se nám podaří objevit. Už pozdě v noci se dávám s oběma děvčaty do řečí a probíráme různé vandrácké věci, probereme známí a nakonec končíme všichni u jednoho stolu, kde pokračujeme do zavíračky, kdy se Ivča loučí a odjíždí na kole domů. Ještě si pamatuji společnou fotku do ,,online trempingu“ a přísloví poslední zhasne zde uskutečňujeme v praxi. Pak už nás nečeká nic jiného, než cesta noční krajinou na kemp. Kluci chtějí zkusit Lasičku, kterou neznám a tak se nechám odvést tmou až na rozcestí, kde Míra s Marthem mizí ve tmě a jdou se podívat zda není obsazeno. Já zůstávám s Mariem a dětma a tak si dávám pohov na zemi a zavírám oči. Za chvíli jsou na zpět a my jdeme na Ptáčka,  zmiňovaný kemp byl plný. Na fleku zatáboříme, kluci chystají spaní pro děti a já oheň, který po chvíli chytne a my si můžeme opéct špekáčky, dat pivo a rum. Ještě chvíli u ohně kecáme v půl třetí ráno to zalamujeme do spacáků a gore vaků , he he, že MíroJ.

31.08.2019:

Ráno bylo kruté vstávání, asi mix rumu a piva mi neudělal dobře a šíleně mě bolí hlava. Hned jak se vykopu ze spacáku si dávám  ,,růžovák “ na bolest. Doufám, že zabere.  Postupně to všechno vstalo a začínáme snídat, vařit v pitítkách vodu na kávu a pomalu balit bagáž. Mario celkem rychle vypadl i oběma dětmi a my osiřeli na kempu sami. Uklidilo se, nařezalo dříví a my, protože jsme byli ověšeni věcmi jsme šli pomalu zpět na Skalku. Nikam jsme nespěchali před sebou dlouhý den a byla pohoda. Na Skalce šup věci do auta, no a když už jsme tady, proč si nedopřát pár piv. Jó zapomněl jsem, že než jsme odcházeli, jukli na tu Lasičku, kde bylo pár trempů, tak jsme prohodili pár slov a v tom přišil ještě jeden pár se psem ( kýsi Zdeněk Hubka s paní jak jsem později zjistil ) a nás varoval, že večer bude všude obsazeno a my si nebudeme kde složit hlavu, ať si věci necháme zde. No neposlechli jsme je a později toho měli litovat. Tak zpět ke Skalce. Sedíme, pijeme, kouříme doutníčky a posloucháme zpěv a kytary vod vedlejšího stolu a je nám hej. Děti se dobře baví, tak spřádáme plán, že zkusíme najít Orion. V tom přichází na Skalku osoba oděná cajky a hadry ala Vietnam. To mě zaujme a v duchu spřádám myšlenky, že se zeptám. Při čekání na pivo ho skutečně oslovím a tak si sedá k nám a představuje se jako Čárlí z Budějíc. Vypadá zvláštně, ale asi to trempuje, tak kecáme a dozvídáme se pár informací z trempingu na jihu Čech. Mé zklamání je z věcí. Víc jak dobrá polovina kopie, origošu z vietnamu fakt moc není, spíš nejrůznější porno mix věcí  LC2 a izraelských náhražek, no ale toho si všímám jen já, kucí to neřešej jako spíš to, že mluví o sobě a nás se moc neptá. Tak se loučíme a po pár pivkách jdeme s odlehčenou výstrojí po polední na naši vandrovní cestu po skalách a kempech. Jdeme po hlavní štrase přes Roverky, míháme turisty, pár trempů a taky cyklisté, těch je tu celej velkej dav a nám není příjemné se jim vyhýbat. Kousek pod Husou potkáváme pár s dětma a paní je mi povědomá, ale nemůžu si jí vybavit. Teprve při podání ruky mi to docvakne, jsem vůl vždyť je to ,, Malenka “ z Maštalí jak jsme byli před dvěma týdny. Tak se zdravíme, objímáme a kecáme chvíli na cestě s tím, že večer se určitě uvidíme na Skalce, kde oni budou hrát. Potěšení shledáním a pár vytipovanými místy od Surovce, na kempy, jdeme cestou necestou. Jó a musím prásknout Marthovu Janičku nějak celou dobu stávkovala a nechtěla jít s námi. No ale vždycky došla, jak jinak.  Přišli jsme nad odpočívadlo a padl návrh na oběd. Všichni už měli hlad, přece jen oběd jsme neměli a bylo už pravé odpoledne. Vybalili jsme žrádlo, já jen chleba s něčím, sýr jsem dal holkám, Míra po studenu konzervu, si dal nějakej guláš či co, Lukymu ohřál polívku, Marth s holkama taky něco, ani nevím teď co, vytáhli jsme náboje s pivem, rum a bylo na světě zase o něco krásněji. Po obědě jsem se rozhodl, že se natáhnu a taky jsem to udělal. Holky mě různě zlobili, ale já jsem si poctivě pár minut zdříml, přece jen spánkový deficit si vybral svou chvíli. Pak jsme zabalili a drželi se rady a brzy se ocitli uprostřed skal. Šli jsme chvíli po značce, chvíli mimo, lezli mezi skalami, až se přede námi objevit bájný kemp Orion. Pečlivě uklizený, stejně jako všechny ostatní kempy v okolí. Chvíli jsme se zdrželi, potkali zde jednu ženskou bytost, která sbírala v okolí odpadky, zapsali zápis do kempovky, udělali společnou fotku a zase se na cestu dali. Bylo už dost pozdě a nám bylo jasné, že na Skalku přijdeme se setměním. Takže jsme nemeškali a dali se na cestu. Cesta mezi skalami měla své kouzlo, nikde nikdo, jen nám cestu ztěžovali komáři, kteří byli velice dotěrní a při každém zastavení nám dávali všem co proto. Sice jsme měli nějaký repelent, ale byl k ničemu. Se západem slunce jsme se dostali před Skalku. Ozval se Martin ( né pard ), ale Mírův bývalý kolega s práce, který dorazil i s životní partnerkou Káťou, že nám držej fleka a kde, že jsme. Tak jsme šlápli do kroku a brzy na Skalce byli. No po pravdě, já čekal víc lidí, než včera, ale jsem si říkal, že kempy budou aspoň prázdné. U stolu hrála jedna parta na kytary a my se usadili za náš stůl jak včera a děti si zase začali hrát. Jedno pivo střídalo druhé, pak nějaké jídlo, párky v rohlíku, hranolky a tak. Bavili jsme se s Martinem a Káťou o jejich cestě do Kanady a Ameriky a bylo to dost dobré vyprávění. Kecali jsme dlouho do noci, ještě k nám přisedla Jaruška vod těch dvou děvčat , co jsme kecali včera. Trošku jsem vyzvídal a kecali jsme převážně o čundrovních věcech. Přišla i Malenka, která hrála na harmoniku s bandou vedle u stolu. To samý, radost se shledání a večer se překulil v noc, no a nám nezbylo něž hledat místo kde budeme spát. Rozloučení se všema na Skalce, ahoj a zítra zase, jsme se vydali noční cestou zpět do skal. Volba byla jasná, spíme na Lasičce. Cestou začala naříkat Janička, že jí bolí nožičky a nikam nejde. Za pomocí Káči se mi ji podařilo zlomit a nějak jsme došli na rozcestí jako včera. Pak šup noční tmou jen za svitu čelovek na Lasičku. Ale ouha, vobszano. No nic, zpět na Ptáčka jak jsme tábořili včera. Nemlich to samé, spící pár se nám budit nechtělo, tak co teď, čelo včele Martha se vydalo zpět na cestu a tam že dáme poradu. Janička naříkala čím dál víc a nám dalo dost práce jí přesvědčit k dalšímu pochodu tmou. Docela jsem jí chápal, pevný botky, celý den na cestě, děti toho museli mít dost.  Na rozcestí padl návrh zkusit ,, Mišáka “, tak šli kluci napřed a my osiřeli na cestě. Zase vopsazeno asi, tak jsme to zabalili kousek vod cesty na jehličí pod smrky. Děti usnuli hned jak se rozdělalo ležení, Marth to samé, S Mírou jsme si dali po pivku a rozdělali láhev Republiky a ještě chvíli kecali, ale i pak nás zmohla únava a my zapadli do spacáku a žďaráku. Noc byla celkem neklidná, furt jsem nemohl zabrat a navíc ti komáři byli úplně všude, každou chvíli bzučení u hlavy, do toho ještě zvuky lesa, lesní zvěře, jak ráno říkal Martin asi hejkal.

1.9.2019:

No ráno jsem se každopádně vzbudil bez bolesti hlavy, zato řádně doštípaný od komárů a ostatní na tom byli podobně. Ráno proběhla snídaně, kávinka, rumíček a pivečko. Martin s Káťou zmizeli hned po snídani, my ještě poseděli. Kolem nás každou chvíli někdo prošel, páč jsme zakempovali přímo u cesty. Plán byl takový, že stejně nikam nedojdeme jen na Skalku a tam, že to ukončíme. Byla neděle a zítra první školní den, nemělo cenu děti někam po včerejšku vléct, to si necháme na příště. Zabalili jsme věci a zase opět jak včera pomalu vyrazili zpět a definitivně naposled v tomhle vandru na Skalku. Tam všichni kofolu, byli mezi námi řidiči  he he. Zase se to plnilo lidičkami v zeleném, jak postupně přicházeli vod skal a parkoviště se pomalu vyliďňovalo.  Ještě jsme pokecali s Kate a Jaruškou ty šli na vlak a my pomalu dopili, dojedli a dali si bagáž do aut. Musím vzpomenout Mírovy problémy a autem francouzského původu, které nás odmítlo napřed pustit do kufru a pak i vyklopit sedadla. Zřejmě dobrej kus, no ale nekup to, když je tak levný, že. Tak nakonec rozloučení na parkovišti, zalomení palců, pochvala jak se vandr dobře povedl a šup do vozu, páč se hnala vod severu bouřka. Vyjeli jsme ze Skalky a podle navigace se dali na Úštěk. Zatáhlo se čím dál víc a my pomalu směřovali přes okrsky a silničky domů a na Kolín. Vedl jsem zkušeně Míru podle navigace a déšť nás zastihl až ve Štětí, který se nás držel až do Všetat. Přes Starou Boleslav jsme se po dálnici dostali na Kolín, kde se o mě pokoušel spánek. Míra zaparkoval na parkovišti před nádražím, vyhodil mě do vedra před deštěm a zalomení palců s ním a Lukym, mě nechali samotného a odfrčeli domu. Tak jsem šel podívat, kdy jede nejbližší vlak. No fajn, jeden mi ujel přímo před nosem a další až za hodinu. Nevadí času dost, nikam jsem nespěchal a taky se přihlásil hlad. Šel jsem vedle do ,, šopping “ cenra Futurum, kde jsem čekal něký vietnacoj.  Nezklamali, byli tam, takže volba, jak říkal Míra menu M20 – Kachna na medu s rýži a za chvílí jsem dlabal. Byla fakt dobá a najeden jsem se vydal zpět na nádraží, abych si sednul vyhlédnutého spoje do Olmíka. Ale ouha!!, dvacet minut sekera, hm to je jen tak tak, abych stíhal zpět bus na obec. Jenže zpoždění narůstalo a já přemýšlel, co budu tak dlouho v Olmíku dělat. No nic předjelo nás pár rychlíku, než konečně Écéčko dojelo ke druhému nástupišti. Sedl  jsem si  do posledního  ,, reko Béčka“ a zalomil to. Cesta se neuvěřitelně vlekla. Koridor v tu chvílí funkci vůbec neplnil. Samé stání v poli, pomalé jízdy a tak. Co si pamatuji, tak nad 120 km/h jsme se dostali až někde za Třebovou. No to už je stejně jedno, 70 minut nikde nenažene. V osm večer jsem teda už za tmy vysedl v Olmíku a zjistil, že mám dvě hodiny času. Co teď, tak ještě tři pivka v hospodě, pak šup na autobusák a kolem jedenácté doma. Tím jsem vandr zakončil .

Dobré to bylo kamarádi, vše se vydařilo, byla pohoda a za všechno bych vám chtěl poděkovat. Já si to moc užil a těším se na další vandr s vámi. Jó a na Roverky bude určitě ještě některý z budoucích vandrů, ještě je třeba vypátrat hodně nových kempů a zadaří-li se, poznat nové lidičky v zeleném, tremp(k)y, vandráky(čky), tuláky(čky)…..atd.

Pard  Čolda  Tobrock